Doufám, že jsem vám nezpůsobil environmentální žal,“ říká environmentální chemik Tomáš Cajthaml, když trochu zkroušeně opouštím jeho pracoviště v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd v pražské Krči. Poslouchat hodinu a půl o tom, jak člověk škodí životnímu prostředí nebo které všechny škodlivé látky kvůli tomu dostáváme do těla, na náladě nepřidá. „Viděl jsem studenty po mých přednáškách i plakat,“ dodává skoro omluvně. Nepříjemné pravdy, které tušíme, ale raději před nimi zavíráme oči, i téměř neznámé objevy profesor Cajthaml dokládá řadou konkrétních příkladů z každodenního života každého z nás.
HN: Vystudoval jste analytickou chemii, máte doktorát z krajinné a aplikované ekologie, jste profesorem environmentální vědy a doktorem molekulárněbiologických a lékařských věd. Čemu z toho rozumíte nejvíce: chemii, životnímu prostředí, nebo biologii?
Řekl bych, že ničemu. Umím ale ze všeho dobře těžit, což je při studiu životního prostředí nejdůležitější. Už si nepamatuji ze školy, jak běží nějaká reakce, ale mám tušení, že někde běží a že jinde by mohla mít dopad. Že z ní vzniká produkt, který by mohl životnímu prostředí škodit. Víte, nejhorší jsou jednoduchá řešení. Uděláme nekonečně mnoho elektráren na obnovitelné zdroje, které běží jen v jednu chvíli, a nemáme na to rozvodnou síť a úložiště energie. Taková řešení ovlivňují chápání lidí. Veřejnost nebude proti obnovitelným zdrojům obecně, protože ty jsou v pořádku, ale bude proti nim, protože zažije blackout. Podobně nejsem například velkým příznivcem absolutní recyklace plastů, protože to v principu nejde. Plast nikdy není čistý a recyklace je velmi nákladná. Mnohem jednodušší by bylo plasty omezit. Nemusíme přece kupovat něco, co je třikrát zabalené v plastu.
HN: V rozhovoru pro časopis Vesmír před dvěma lety jste řekl: „Ekologičtí aktivisté dělají záslužnou práci, protože ukazují na problémy jako první. Většinou s nimi souhlasím.“ Které nejzávažnější environmentální problémy vidíte vy?
V dnešní době určitě globální klimatickou změnu. To je zásadní věc, kterou si neuvědomujeme, přitom dostihne ještě nás. Druhé nejvážnější je znečištění životního prostředí. Můžeme se dívat na zvířata, na ilegální lov a obchod, což je samozřejmě také důležitý problém. Ovšem nějak ho aspoň mírně řešíme. Pokud se ale změní klima – a k tomu dojde, jen nevíme, kde se hodláme zastavit, protože zatím nezastavujeme – a když otrávíme oceány a životní prostředí vůbec chemikáliemi, které používáme pro naši pohodlnost, tak zvířata stejně pomřou. Určení priorit je v životním prostředí velmi důležité, protože teď nám hoří větev, na které sedíme, a my děláme jakoby nic. A úplně stejně důležité jako něco v oblasti životního prostředí vybádat je říct to lidem tak, aby to pochopili a vzali si to za své. Bez toho jsou vědecká data úplně k ničemu. Nebagatelizovat problémy v dnešní postfaktické době, kdy kdejaký populista říká schválně něco obráceně, aby se zviditelnil. To se děje všude, dokonce i ve vědecké komunitě.
Vystudoval analytickou chemii a krajinnou a aplikovanou ekologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je zástupcem ředitele Ústavu pro životní prostředí téže fakulty, působí v Mikrobiologickém ústavu AV ČR. Zabývá se výzkumem v oblasti znečištění životního prostředí. Zabývá se zejména detekcí a ekotoxicitou organických polutantů a vývojem dekontaminačních metod. Publikoval více než 200 prací v mezinárodních vědeckých časopisech a patří mezi dvě procenta nejcitovanějších vědců v oboru na světě.
HN: V jakém stavu je životní prostředí v Česku?
Určitě je stoprocentně lepší než třeba před 30 lety, ale není zdravé. Je to však dané globálně. Za těch 30 let jsme se posunuli od polutantů (znečišťujících látek – pozn. red.) k mikropolutantům. Dříve jsme jich produkovali statisíce tun a ony unikaly do životního prostředí a až později jsme zjistili, že jsou nějakým způsobem jedovaté, a zakázali jsme je. Důležité ale bylo, že jsme viděli kontaminovanou lokalitu, exhalace továren a podobně. Teď je to ovšem zrádnější. Tohle všechno jsme potlačili, ale vyrábíme a spotřebováváme mnohem více chemikálií a nestíháme sledovat, co ty tisíce drobných množství různých látek, které se šíří po planetě a mírně ji znečišťují, dělají. O osudu a finálních efektech mikropolutantů nic moc nevíme, ale hlavně nevíme, co s tím, tedy s globálně znečištěnou planetou. Mikropolutanty jsou všude, najdete je i v Antarktidě.
HN: Jak moc jsou nebezpečné?
Někdo může – a správně – kritizovat vědeckou obec a říkat: Vždyť v přírodě jsou nízké koncentrace a toxické jsou až při vyšších. Ano, ale fungují takzvané koktejlové efekty, tedy společné působení několika látek najednou, a navíc se ukazuje, že i jejich nízké koncentrace jsou problematické.
HN: Zabýváte se mimo jiné i environmentálními riziky nanomateriálů. To jsou částečky menší než jeden mikrometr, které mohou vniknout do tkání a náš organismus je neumí vyloučit. Velmi pravděpodobně se v nás kumulují. Existují už i studie ukazující na jejich toxicitu. Když tedy nosíme a pereme třeba fleecové či goretexové oblečení, ubližujeme životnímu prostředí a sobě?
Plastové oblečení problém je. Vyčíslit to neumím, plastu je samozřejmě mnohem víc jinde než v oblečení. Nicméně z obrovského množství vyrobeného plastu připadá více než 40 procent na jednorázové obaly. Pokud se takový odpad okamžitě správně nezlikviduje, třeba část nerecykluje, a vyhodí se do životního prostředí, vrátí se nám ve formě mikroplastů a nanoplastů. Otázka ovšem je, zda by přírodní materiály oblékly osmimiliardovou populaci. To nevím.
HN: Spolu s plastem se v nás hromadí i nejrůznější chemikálie. Co to s lidským organismem dělá?
Co s námi dělá většina produkovaných chemikálií, nevíme. Výsledky výzkumů ukazují, že nějaká látka má jistý potenciální efekt, který nám vadí třeba při rozmnožování, a měla by se tedy omezit. Z druhé strany ale vidíme, že se tato látka – konkrétně bisfenol A – vyskytuje v mnoha plastech a je to jedna z nejvíce vyráběných látek na světě. Vidíme spoustu takzvaných civilizačních chorob, které se neumí úplně jasně vysvětlit. Nemáme prokázané kauzality, nevíme, že ta která látka v určité koncentraci způsobuje třeba ADHD u dětí. Každopádně množství těchto poruch roste. Podobně víme, že se u lidí zvyšují problémy s rozmnožováním nebo incidence karcinomů souvisejících s rozmnožováním. Ukazuje se, že tyto poruchy mohou souviset s endokrinními disruptory, tedy látkami narušujícími hormonální systémy.
Tlak na odpovědné podnikání roste, neekologické firmy připravuje o zakázky a úvěry
HN: Co tyto látky způsobují?
Jsou to látky, které narušují fungování hormonů, včetně pohlavních. Buď je napodobují, nebo blokují, obojí je špatně. Například když se změří hormonální aktivita vyčištěné odpadní vody, která teče do řeky, tak je estrogenní. Tedy plavou v ní zbytky ženských pohlavních hormonů a endokrinní disruptory. Endokrinní disruptory mají vliv na rozmnožování a vývoj dětí, respektive na jejich vývojové a behaviorální poruchy. To lze dát také do souvislosti s tím, že naše schopnost reprodukce se snižuje.
HN: Jako endokrinní disruptory fungují i některé látky používané například v zubních pastách, podle vašeho výzkumu dokonce i ibuprofen. Jakou mají funkci v ústní hygieně?
Při výzkumu chemikálií v zubních pastách jsme zjistili, že ony nezapínají signály pohlavních hormonů, ale docela dobře je při vyšších koncentracích vypínají. Pokud neovlivní člověka, protože ten si po vyčištění zubů vypláchne ústa a pastu vyplivne, tak ale odtečou umyvadlem do kanalizace, do čistírny odpadních vod, což je slušný bioreaktor, který sice rozloží kdeco, ale ne vše. A pokud jsou ve vodě vysloveně antropogenní látky, třeba chlorované, tak ty se vůbec nerozloží a vesele tečou dál do životního prostředí. A protože se ještě neví, že jsou to polutanty a jestli nám vadí, tak se ani nesledují. Zajímavé je, že na trhu je asi 100 tisíc organických látek vyráběných člověkem, ale jen 500 z nich je dobře toxikologicky charakterizováno. O 70 tisících nevíme téměř nic.
HN: Poznám jako laik, které zubní pasty tyto škodlivé látky obsahují?
Na obalu je složení. Dám vám příklad. V zubních pastách se donedávna vyskytovala antimikrobiální látka triclosan (obchodní název Irgasan). Tento chlorovaný „sajrajt“ připomíná starodávné zakázané chlorované látky, které jsou dnes na seznamu Stockholmské úmluvy o perzistentních organických polutantech a nesmějí se používat – třeba DDT (insekticid hojně používaný především v 50. a 60. letech minulého století – pozn. red.). Ta látka funguje skvěle, ona vám vyvraždí bakterie v ústech a nekazí se vám zuby. Výrobci sledovali vědeckou literaturu, která poukazovala na nebezpečnost této látky, a nahradili ji jinou, v podstatě podobnou – chlorhexidinem. Ta se obtížně měří, zdá se netoxická, přesto se ukazuje, že má endokrinní účinky.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Odpadové hospodářství. 21.10.2021
