Covid uštědřil ekonomice šok, ne krizi. Mnoho pracovních míst nezmizelo. Naopak se vytvořila nová – ta, která ale často ani nenajdeme ve statistikách úřadů práce, protože se nabízí na volném trhu pracovních nabídek.
Zatímco USA místo dotací na záchranu pracovních míst kompenzovaly případné ztráty příjmů z práce zvýšenými dávkami v nezaměstnanosti a covidovými šeky, Evropa, jak je jejím zvykem, vsadila na dotace. Nejenže to nebylo levné, ale z pohledu dopadu i kontroverzní. Jen pro představu: náš program Antivirus spolykal za 24 měsíců 49,5 miliardy korun, v průměru dvě miliardy za měsíc. Jedno zatím „zadotované“ pracovní místo nás daňové poplatníky přišlo téměř na půl milionu korun, přičemž vycházím z rozdílu původně předpokládaného nárůstu nezaměstnanosti (okolo 200 tisíc osob) a skutečného (84 tisíc).
Trochu jako z jiného světa může znít zpráva, že na německém trhu práce bude ročně potřeba až 400 tisíc pracovníků ze zahraničí, kteří by pomohli tamní ekonomice se vypořádat se stárnutím obyvatel a úbytkem pracovní síly. Znovu roste počet firem, které omezuje nedostatek zaměstnanců (v Německu přes 40 procent, v Česku 21 procent firem), a přitom lidí bez práce je více než před covidem. Nároky se změnily a rozdílné představy zaměstnavatelů a kandidátů se spíše prohloubily.
I Česku každým rokem ubude kvůli nepříznivé demografii 70 až 80 tisíc pracovníků. Neobsazených pozic je téměř o pětinu více než nezaměstnaných. Obě země jsou závislé na automobilovém průmyslu, obě čeká zásadní transformace. Místo pracovní síly zachraňujícího kurzarbeitu by oběma víc slušel dánský model pružného trhu práce, fungující bez minimální mzdy, zato garantující více než slušný příjem i v okamžiku ztráty zaměstnání, ale na omezenou dobu a za přísných podmínek zvyšování či změny kvalifikace.
Než se začneme s Německem přetahovat o pracovníky, co zkusit nabídnout flexibilní a přitom férový trh práce výhodný pro všechny?
