Ruský útok proti Ukrajině mění celý svět. Mocensky, politicky i ekonomicky. Třicet let trvající éra globalizace v režii Západu a relativního klidu skončila a nastupuje nový pořádek. Ten už bude založen nikoliv na spolupráci, ale na síle. A soupeření mezi Spojenými státy, Evropou a jejich spojenci na jedné straně a Ruskem a zřejmě také Čínou na straně druhé. Významnou roli budou v tomto koncertu mocností hrát i velké a rychle ekonomicky rostoucí rozvojové země jako Indie a Brazílie nebo vojensky silné Turecko.

Evropa se nečekaně setkala s tím, co zatím platilo jen pro rozvojový svět: že ozbrojené násilí je jedním ze způsobů řešení mezinárodních sporů. Ke slovu se znovu dostává teze Carla von Clausewitze, pruského vojenského teoretika přelomu 18. a 19. století, že „válka je pokračování politiky jinými prostředky“.

Evropa začne zbrojit

Evropu, respektive Evropskou unii dopady války na Ukrajině výrazně ovlivní. Leží blízko a její východní část s Ruskem a jeho spojencem Běloruskem sousedí. A tak se lidé v Pobaltí, Polsku, ale například i Rumuni cítí bezprostředně ohroženi.

Z těchto důvodů se rýsuje pro Evropskou unii důležitý úkol – dávat konečně více peněz na armádu. Evropští členové NATO se sice zavázali, že budou na obranu každoročně vynakládat dvě procenta svého HDP, to však zatím plní jen Francie a Řecko. V reakci na Ruskou invazi to hodlá co nejdříve splnit i Německo. Jeho kancléř Olaf Scholz uvedl, že německá armáda ještě v letošním rozpočtu dostane přes zvláštní fond dodatečných 100 miliard eur.

Velikost hlavních světových ekonomik v roce 2021 (v miliardách dolarů, podle parity kupní síly)

Rovněž další země včetně Česka chtějí výdaje na požadovanou úroveň brzy zvýšit. A ruská hrozba jim teď už nedovolí couvnout. Dohromady to bude znamenat desítky miliard dolarů pro vojáky navíc. A spolu s tím zakázky pro evropské společnosti a zbrojovky jako například Airbus, BAE Systems, Leonardo nebo Thales. Nepůjde přitom jen o letadla, rakety a elektroniku, ale pod dojmem zkušeností s pozemními operacemi na Východě i o obrněnou techniku a zejména tanky.

Druhým zásadním úkolem je energetická nezávislost. Zatím do Evropy z Ruska proudí zhruba 30 procent spotřebovávané ropy, v případě zemního plynu je to dokonce kolem 40 procent. Odstoupení od dovozu ruských fosilních paliv se až doteď zdálo nemožné, a závislost ohledně plynu se po ruské anexi Krymu v roce 2014 dokonce zvyšovala. Pokud však bude Moskva v rámci ekonomických sankcí nakonec odstřižena od mezinárodní bankovní sítě SWIFT – nikoliv částečně, ale zcela –, může tento obchod skončit velice rychle. Za dovozy by totiž najednou nebylo jak platit.

Po přechodnou dobu si lze představit evropskou re­orientaci na ropu a plyn z arabských zemí a Afriky nebo z USA. Z dlouhodobého hlediska však bude nutné vsadit na energetickou soběstačnost a využít stabilních zdrojů, které starý kontinent má, tedy především jádra a spolu s tím přehodnotit rychlý úprk od uhlí. Zároveň bude nutné urychlit budování obnovitelných zdrojů, od slunečních a větrných elektráren až po biomasu a v případě domácností například tepelných čerpadel.

Podíl ruského HDP na celkovém světovém HDP (v %)

Až do konfliktu s Ruskem Brusel počítal s přechodným obdobím, které překlene právě zemní plyn. Nyní je ovšem nutné začít počítat s variantou, že plynu bude málo. Za této situace může být Německo, bez ohledu na to, že tam Zelení jsou ve vládě, ještě dotlačeno k revizi rozhodnutí odstavit reaktory ve zbývajících třech atomových elektrárnách. Německý ministr hospodářství Robert Habeck už uvedl, že „krize na Východě nevyhnutelně povede k revizi německé energetické politiky“. Německo v minulosti přistoupilo k odstavování svých reaktorů, poslední mají ukončit provoz letos.

Ředitel strategie poradenské společnosti EGÚ Brno Michal Macenauer proto příští léta očekává návrat k využívání uhlí a obnovení výroby elektřiny v dnes uzavíraných, nebo dokonce již uzavřených tepelných elektrárnách. Těch zatím v unii funguje 190. Podle analytika společnosti ENA Jiřího Gavora bude zapotřebí z uhlí vyrábět také teplo.

To otevírá debatu o revizi současného systému obchodování s emisními povolenkami, protože ten v poslední době začal využívání fosilních paliv prodražovat. Ve hře je dokonce ústup od něj, tímto směrem míří Polsko, které se nehodlá vzdát výhody v podobě rozsáhlých zásob černého uhlí. Pro přechod evropské energetiky do nových podmínek jsou ale nezbytné ohromné investice.

Jenomže evropská ekonomika po covidu není v nejlepší kondici. Roste sice pětiprocentním tempem, současně ji svírá vysoká inflace a tu mohou dál roztočit dluhy spojené se zdražením surovin, válkou a zbrojením. Krotit ji nepůjde bez zvyšování úrokových sazeb, což ovšem vysoce zadlužené země, jako je Itálie, ale i Francie, přivede k ohromným hospodářským problémům. Vysoká cena peněz je zároveň ranou pro zmíněný hospodářský růst. Ten navíc je desítky let – jak upozorňují prakticky všechny ekonomické analýzy – závislý na levné ropě. Ta již vyskočila u barelu Brent k hranici 100 dolarů a blíží se k historickému rekordu z roku 2014.

Problémy hrozí evropským exportérům. Nejde ani tak o Rusko, to představuje jen malý trh. Jestli však rusko‑ukrajinská válka nabere na obrátkách a svět se opravdu rozštěpí na Západ a ty ostatní, přijde ochlazení obchodních styků s Čínou. Což by byla rána pro německé strojírenské firmy, které se z většiny podílejí na německém vývozu do Číny. Jeho objem v roce 2020 činil 110 miliard dolarů.

Odkud Evropská unie dováží ropu a zemní plyn (v procentech, v roce 2019)

V Evropě přitom nejde pouze o ekonomiku, otázkou bude samotná unijní jednota. Teď k ní ruský útok na Ukrajinu přispěl, historicky v ní ale existují země, které s Moskvou mívají dobré vztahy. Například Francie, kde k Rusku dosud vždy vstřícná nacionalistická pravice letos bude usilovat o prezidentský úřad. Nebo Řecko a nově i Maďarsko. Nyní Evropu sjednocuje společný nepřítel, za pár let ji ale mohou začít rozdělovat hospodářské potíže a rozdílné pohledy na měnovou a rozpočtovou politiku, především mezi prosperujícím „německým“ severem a dlouhodobě stagnujícím „italským“ jihem.

K tomu se na kontinentě posouvá mocenské těžiště. Nahoru jde Polsko, což připomíná americký geopolitik George Friedman. A předvídá, že do poloviny století Polsko zastíní regulacemi spoutané západoevropské státy, především Německo. Polsko v posledních letech usilovně zbrojí, loni například oznámilo nákup 250 amerických tanků Abrams. V přepočtu přijdou na 124 miliard korun. Spolu s tím chce zvýšit stav svých ozbrojených sil z dnešních 113 tisíc na celkových 300 tisíc vojáků. Pak by mělo v Evropě hned po Turecku nejpočetnější armádu, větší než Francie či Německo. Podmínkou polského vzestupu je silná ekonomika a ta v době před covidem stabilně rostla. Limitem pro její vzestup se dlouho zdála být stárnoucí populace a nedostatek pracovních sil. Ty ale teď může doplnit další příliv Ukrajinců, kterých už nyní v zemi pracuje 1,5 milionu.

Ovšem právě migrace může mít pro Evropu i destabilizující efekt. Statisíce či miliony uprchlíků si vyžádají další náklady na jejich ubytování a výživu. To může zvýšit so­ciální napětí a připravit půdu pro populisty všeho druhu.

České domácí úkoly

Co platí pro Evropu, se vztahuje i na Česko. Vláda premié­ra Petra Fialy již má v programovém prohlášení závazek zvýšit do roku 2025 výdaje na obranu ze současných 1,4 procenta HDP (letos je na ni ve státním rozpočtu zatím vyčleněno 88 miliard korun) na zmíněná dvě procenta. Podle vojenského analytika Andora Šándora by bylo nejlepší tyto peníze použít na rychlé vybudování obrněné brigády. Jinou věcí je dostatek budoucích vojáků, kterých zatím slouží jen 27 tisíc. Občasné úvahy o obnovení základní vojenské služby Šándor považuje za zbytečné. „Něco takového není reálné, nemáme pro ně ani zbraně, ani uniformy či kasárna. Navíc k tomu chybí politická vůle,“ řekl týdeníku Ekonom.

Bezprostředním ohrožením české prosperity je vysazení dodávek energetických surovin z Ruska. Česká závislost na nich je ještě vyšší, než představuje evropský průměr, jde totiž o 50 procent spotřebovávané ropy a 90 procent zemního plynu. Premiér Petr Fiala již oznámil co nejrychlejší zahájení tendru na další jaderný blok v Dukovanech a politici vracejí do hry i více než deset let staré plány na rozšíření Jaderné elektrárny Temelín. Což znamená trvalou sázku na jádro.

Výdaje na armádu (podíl na HDP v %)

Pro přechodné období se nabízí ponechat déle v provozu elektrárny spalující hnědé uhlí, zejména v případě, že by si lidé, především v rodinných domech s kotli na plyn, museli nakoupit přímotopy.

Související

Česko však bude v příštích letech jako silně otevřená a na vývozu závislá ekonomika ohroženo propadem zahraničního obchodu. Úplné přerušení exportu Evrop­ské unie do Ruska a Běloruska a válkou způsobené komplikace v obchodu s Ukrajinou by podle odhadu České spořitelny mohly v letošním roce srazit české hospodářství přibližně o jedno procento. Citelné zdražení komodit, ropy, zemního plynu i železné rudy navíc povede ke zvýšení inflace a omezí tak domácí poptávku. Pokud konflikt bude trvat déle, povede celosvětová nejistota na globální úrovni k utlumení investic a oslabení celého mezinárodního obchodu, což českou ekonomiku, závislou na subdodávkách, opět postihne.

Rovněž v Česku lze očekávat zvýšenou migraci z válkou zasažených oblastí, zřejmě celých rodin. Nárůst počtu Ukrajinců, kterých tu podle statistik ministerstva práce a sociálních věcí zatím pracuje skoro 200 tisíc, nicméně bude tlumen odlivem mužů povolávaných do ukrajinské armády. Bezprostředně se tedy nedostatek pracovní síly na domácím trhu práce může prohloubit. V delším horizontu ovšem domácí ekonomika začne z přílivu další pracovní síly těžit.

Rusko jde na Východ

Vedle válkou poničené Ukrajiny vysokou cenu zaplatí i samo Rusko. Na jedné straně zřejmě anektuje Doněckou a Luhanskou oblast a možná některá další města. Přidá tak ke svým 145 milionům obyvatel nejméně pět milionů dalších. Na druhé straně posílí pověst agresivní mocnosti nebezpečné pro sousedy. A v důsledku toho země, která se od cara Petra I. snažila poevropštit, zůstane od Západu na léta izolována. Kulturně a zejména hospodářsky.

Ruskou ekonomiku, která je po přepočtu na paritu kupní síly skoro stejně velká jako německá, čekají hubená léta. Americká finanční společnost JPMorgan pro letošek již odhaduje její propad o 3,5 procenta. Končí úvěry od západních bank, Rusko bude odříznuto od moderních technologií i techniky, bez níž se neobejde modernizace klíčového těžebního průmyslu. Zejména geologický průzkum a otevírání nových nalezišť. Ruské společnosti včetně Gazpromu či Rosněfti samy neinvestovaly do technického rozvoje a spoléhaly na západní partnery. „Hledat náhradu je pozdě,“ konstatoval ruský analytik Valerij Něstěrov. K tomu lidé, podobně jako v devadesátých letech, přijdou v důsledku propadu rublu a inflace o úspory.

V záloze má Putin jen rozvinutý zbrojní průmysl, potravinovou soběstačnost a nízký veřejný dluh ve výši 18 procent HDP. Rusko sice disponuje devizovými rezervami ve výši 630 miliard dolarů, otázkou ovšem je, zda je v důsledku západních sankcí proti své centrální bance bude schopné využít.

I kdyby Moskva penězi ze svých rezervních fondů nakonec dokázala disponovat, nakupovat už bude muset jinde, zejména v Číně. Ta je na Ukrajině významným inves­torem a tlačí obě země k mírovým jednáním, podporu Rusku ale vyjádřila. Podle vyjádření čínského ministerstva zahraničí to, co se odehrává na Ukrajině, vlastně není invaze. A zaváděné proruské sankce Peking označil za nelegální.

Rozsáhlé obchody domluvili prezidenti Putin a Si Ťin‑pching už před zahájením olympijských her v Pekingu. V prvé řadě jde o výstavbu plynovodu z vrtů na polo­ostrově Jamal, a to o stejné kapacitě, jako měl mít plynovod Nord Stream 2. Ten odtud měl vést plyn do Německa přes Baltské moře, a i když je postaven, tak zatím nebude uveden do provozu. Čína může Rusku pomoci také s úvěry, spotřebním zbožím, a zejména s IT technolo­giemi. Spolupracovat oba státy mohou i při vývoji zbraní a pronikání do kosmu. Komplikací ale může být obava z amerických sankcí uvalených na firmy obchodující s Ruskem.

Naprosté odpojení od Západu a spoléhání na Čínu je pro Rusko riskantní. Už dnes v Moskvě panují obavy z čínského pronikání do řídce osídlených regionů na Sibiři a Dálném východě. Navíc vztahy mezi oběma mocnostmi byly za sovětské éry napjaté: na hranicích se střílelo a čínští představitelé připomínali, že je už carský režim připravil o rozsáhlé území na březích Tichého oceánu.

Rusové proto spoléhají na další ekonomickou mocnost, na Indii. Ta v minulosti od SSSR nakupovala zbraně a rovněž nyní je od Ruska nakupuje. Loni v prosinci Vladimir Putin s premiérem Naréndrou Módím podepsali dohodu o vojensko‑technické spolupráci do roku 2030, na jejím základě se mají v Indii vyrábět útočné pušky nebo bojová letadla. A Rosatom má v indických elektrárnách postavit šest nových jaderných bloků. Indické firmy naopak projevily zájem o podnikání v Rusku, zejména těžbu surovin, chemii, dopravu a logistiku.

Kam a co Rusko vyváží

Nebezpečná hra

Další věcí, o niž v konfliktu jde, je geopolitika. „Ruská suverenita nad Ukrajinou by otevřela rozsáhlou zónu destabilizace a nejistoty od Estonska přes Polsko až po Rumunsko a Turecko,“ píší ve společné analýze pro vlivný americký časopis Foreign Affairs politoložka Liana Fixová a historik Michael Kimmage. A dodávají, že pokud bude Evropa vinou války na Východě rozkolísána, budou i Spojené státy ve světě daleko osamocenější.

Na konfliktu ovšem nevydělá ani Rusko. Ekonomicky nepochybně oslabí. A pokud Ukrajinu zcela neovládne, bude mít na hranicích do budoucna houževnatého protivníka. Pokud bylo cílem Vladimira Putina zabránit rozmístění aliančních raket a jaderných zbraní na jejím území, ve vzdálenější budoucnosti bude on či jeho nástupce čelit snaze Kyjeva mít takové zbraně vlastní. Jestli by na to Kreml reagoval preventivními údery na jaderná zařízení po vzoru útoku izraelských letadel na irácký atomový reaktor v roce 1981, získá konflikt na Východě chronickou podobu.

Ale i západní sankce mohou mít dvojsečný charakter. Například odříznutí Ruska od systému SWIFT může být pro Rusko a nakonec i Čínu impulzem ke spuštění jeho alternativy. Tím by tratily hlavně USA, protože v daleko větší míře než dnes by se začal v mezinárodním obchodě obcházet dolar. Což pro Washington představuje velké nebezpečí – výsadní postavení dolaru totiž americké vládě dovoluje snadné zadlužování. To je v posledních letech motorem růstu a má zaplatit zavádění zelené ekonomiky.

Z globálních dopadů rusko‑ukrajinské války a eskalace napětí mezi Moskvou a státy sdruženými v NATO nakonec může profitovat Čína, jejíž lídři jsou i tak přesvědčeni o nezastavitelném úpadku Západu. Na jedné straně začne Čína měnit Rusko ve svůj surovinový přívěsek, na druhé posílí hospodářské postavení vůči USA. A k tomu bude moci důrazněji prosazovat své mocenské zájmy. V prvé řadě přitvrdit ve snaze připojit Tchaj‑wan, který stále považuje za odtrženou provincii.

Historie se nikdy neopakuje, a proto lepším zhodnocením současné mezinárodní situace než analogie s první či druhou světovou válkou jsou prognózy tajných služeb nasměrované do budoucnosti. S ohledem na to, co se nyní děje na Ukrajině, byla nejpřesnější předpověď amerického výboru zpravodajských služeb z roku 2016. Ta současný svět popisuje jako velké izolované ostrovy, mocnosti, obklopené nejvěrnějšími spojenci, které nekompromisně soupeří. Přičemž dva z nich, USA a západní Evropa, se nyní semkly. Harvardský bezpečnostní analytik Graham Allison si pro takový světový pořádek založený na síle vypůjčil slova antického učence Thúkydida o tom, že „velcí si dělají, co chtějí, a malí, co musí“.