Vědci jednoduchým fíglem zlepšili zobrazování buněk. Může to pomoci při léčbě revmatu nebo Alzheimera

Kdyby celá Šumava měla měřítko v řádu několika desítek mikrometrů a byla tvořena měkkou tkání, bylo by pro vědce poměrně obtížné zaznamenat i těmi nejlepšími mikroskopy všechny její kopce a údolí. Jakmile by ji totiž položili na optické sklo mikroskopu, splácla by se jim do roviny. To samé dělají lidské buňky, když je vědci chtějí zkoumat pod mikroskopem. Existují sice metody, jak je zobrazit ve 3D struktuře, ale dosud příliš ubíraly na kvalitě zobrazení buněk. Nemohly jít do velkého detailu. S jednoduchým řešením tohoto problému přišel mezinárodní tým vědců vedený Markem Cebecauerem z pražského Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského.

Na optická sklíčka mikroskopu nanesl glycin – aminokyselinu, která se coby přenašeč signálů vyskytuje i v centrální nervové soustavě člověka, obzvláště v míše. Látka na sklíčku utvoří jakýsi měkký „polštář“, do kterého si pozorovaná buňka sedne, aniž by se hned rozplácla. Vydrží tak zhruba patnáct minut. To vědcům umožňuje pozorovat její povrch v trojrozměrném rozlišení. Nedávno o tom vydali studii ve vědeckém časopise Communications Biology, který patří pod prestižní Nature.