Kristina Höschlová je česká lékařka a záchranářka. Pracovala v traumacentrech v afghánském Kundúzu, v jemenské Mokce a v nemocnici v iráckém Kurdistánu. Její specializací je horská medicína. Ta má podle ní s tou válečnou mnoho společného. „Obě pracují především s klinickým obrazem pacienta a jsou založené na jednoduchosti a selském rozumu. Jakékoli inovace a digitální technologie v nich nejsou takových přínosem,“ říká.

Na své první misi jste byla v Afghánistánu. Jaké to je, když se lékařka z Česka ocitne na takovémto místě a najednou má k dispozici velmi omezené vybavení?

Ono zas tak omezené nebylo. Nemocnice Lékařů bez hranic jsou vybavené dobře. Není to o tom, že by člověk léčil nějakými primitivními prostředky. Jen jsou nemocnice přizpůsobené válečným podmínkám a nefungující infrastruktuře.

Jak je to v takovýchto podmínkách se sterilním prostředím? Byl problém ho udržet?

Zas tak složité to není. I ta sebeprimitivnější nemocnice musí mít sterilní prostředí, pokud v ní chcete operovat.

V afghánské provincii Kundúz jste pracovala v roce 2014, o pět let později jste se účastnila mise v jemenské Mokce. Jak se za tu dobu proměnila válečná medicína? Změnily se nějak postupy? Přístroje?

Ne a myslím si, že se dlouho ani nic moc měnit nebude. V těchto odvětvích medicíny, které jsou založené na selském rozumu a jednoduchých principech, není moc co vymýšlet. Příliš technologie vás naopak může odvádět od podstaty.

Kristina Höschlová

Specialistka na urgentní a horskou medicínu, má mnoho zkušeností i s válečnou traumatologií.

Jako anestezioložka byla na humanitárních misích s organizacemi Lékaři bez hranic a Medevac.

Pracovala v traumacentrech v afghánském Kundúzu, v jemenské Mokce a v nemocnici v iráckém Kurdistánu.

Absolvovala masterkurz horské medicíny v italském Varese, je členkou české Společnosti horské medicíny a švýcarské společnosti horských lékařů.

Ve volném čase hraje na klavír a housle. Věnuje se také horským sportům.

Vaší specializací je horská medicína. Pracovala jste jako urgentní lékařka v lyžařských střediscích ve Švýcarsku a Francii. Vzpomínáte si, jaké rady jste dostala od zkušených záchranářů, když jste začínala?

Hodně jsem se od nich naučila neinvazivní traumatologii. Například jak zakloubit ramena, čéšky nebo jak poznat zlomeniny přes bundu.

Jak se pozná zlomenina přes bundu?

Musíte se podívat na mechanismus pádu a na místo bolesti. A pak jsou na to šikovné manévry, jak pacienta vyšetřit, aniž by se musel svléci, což by mu na sněhu jen uškodilo.

Jak je to na horách s přístroji?

Nemůžete se na ně úplně spolehnout. Dřív nebo později s nimi přestanete pracovat, protože v té zimě nejen že většina z nich nefunguje, ale je i nemožné s nimi disponovat, pokud na vás sněží nebo je zima a mráz. Upřímně řečeno, v urgentní medicíně těch přístrojů zase tolik nepotřebujete. Zejména v horských podmínkách si především musíte rozmyslet, který přístroj vám je opravdu přínosem. Podle mě je v našich komfortních podmínkách nadužíváme. V horách se rozmýšlíte, kdy opravdu nějaký použít. Většinou vám ale spíše překáží, než aby vám pomáhal.

Inovace ve zdravotnictví

Stáhněte si přílohu v PDF

Má něco společného válečná a horská medicína?

Právě to, že vyžadují velice střízlivý přístup, schopnost improvizace, pracování v nestandardních podmínkách. Hodně pracujete s intuicí založenou na nastřádaných zkušenostech a řídíte se selským rozumem. Esencí obou odvětví je stabilizace životních funkcí neboli dechu, krevního oběhu a vědomí.

Jakou vidíte budoucnost západní medicíny? Před jakými otázkami nyní stojí?

Ze své praxe vnímám, jako bychom pod vlivem událostí posledních dvou let ztráceli důvěru našich pacientů. Ti se více ptají, více zpochybňují. Vytrácí se i důvěra vůči farmakům nebo medicínským studiím. A na nás není to odsuzovat, ale začít se ptát „proč“.

V posledních desetiletích došlo k významnému rozvoji medicínských odvětví, farmaceutického průmyslu i invazivních technik. Rozvoj je samozřejmě dobrá věc, ale neměli bychom nikdy zapomínat na reflexi, vnímavost vůči našim pacientům. Možná se totiž mění jejich hodnoty a životní postoje. Když před 15 lety něco pacienta bolelo, bylo jasné, že dostane tabletku, a když nezabere, přijde chirurg a začne řezat. Teď už lidé k nemocem přistupují jinak. Jinak se ptají a dávají do souvislostí se zdravím své emoce, životní styl. Západní medicína s celostním nahlížením zatím pracuje málo a právě v tom já vidím její budoucnost.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Inovace ve zdravotnictví.