Železnice je sice báječný vynález devatenáctého století, není ale jisté, jestli se hodí i do století jednadvacátého. Nicméně během dvou až tří desítek let se bude z Evropy do Ameriky cestovat také po kolejích.
Zcela vážně o tomto způsobu dopravy jednali před dvěma lety Kanaďané s Američany ve Vancouveru a na přelomu minulého a letošního roku i Rusové v Novosibirsku a v čukotském Anadyru. Evropa s Asií mají ke splnění tohoto velkolepého projektu již nyní k dispozici trať Londýn - Paříž - Berlín - Varšava - Moskva - Krasnojarsk - Tajšet - Tynda - Neryungri (jižní Jakutsko), v severní Americe lze zase projet z New Yorku až na západ kanadské provincie Britská Kolumbie.
Co tedy ještě chybí? V Rusku dokončit trať z Neryungri přes Aldan do Jakutska (asi 700 km) a dál na severovýchod k mysu Dežneva na Čukotce (asi 3000 km). Z druhé strany musí být nejdříve spojena železnicí Kanada s Aljaškou a pak položeny koleje na Cap Prince of Wales; jediná současná významnější aljašská trať začíná ve Fairbanksu a končí u nezamrzajícího přístavu Seward. Je to sice "jen" asi 2000 km, zato v terénu hornatějším než na Sibiři. Problémy s věčně zmrzlou půdou mohou čekat ruští i američtí železniční inženýři v podstatě stejné.
Nejdůležitějším úsekem celé transkontinentální železniční magistrály bude však 110 km dlouhý tunel pod Beringovou úžinou. I když se při jeho stavbě dají využít zkušenosti získané z budování podmořských železničních tunelů mezi japonskými ostrovy Honšú a Hokkaido (jednokolejný Seikan Toneru o délce 53 641 m je v provozu od 1988) nebo Eurotunnelu pod průlivem La Manche (dvojkolejný, dlouhý 49 400 m, dokončený 1993), Beringovský dopravní a energetický koridor bude výjimečný jak svou délkou a šířkou, tak polohou v oblasti extrémních klimatických podmínek. Asii má spojit s Amerikou dvojkolejná elektrifikovaná železnice, dvě devět metrů široké silnice, plynovod, vedení vysokého napětí i optické kabely. Aby teplejší tunel neovlivnil stabilitu okolního trvale zmrzlého podmořského masívu, jsou připravována výkonná kryogenní zařízení zabezpečující mezi oběma prostředími optimální teplotní gradient.
Co od magistrály očekávají Rusové a proč o stavbu mají zájem i Američané? Pro východní Sibiř, především Čukotský autonomní okruh a republiku Sacha (Jakutsko), představuje naději na obnovení průmyslového i kulturního rozvoje, který se perestrojkou téměř úplně zastavil. Těžba zlata je v útlumu, pracovních příležitostí ubývá, lidé odcházejí do míst s přívětivějším klimatem. Na území 738 tisíc km2 žije necelých 80 tisíc obyvatel; jejich průměrný měsíční příjem dosahuje 50 % oficiálně udávaného životního minima.
Málokdo u nás ví, že v letech 1958 až 1990 bylo z Čukotky odvezeno kolem 820 000 kg zlata. To je téměř tolik, kolik vydala od zlaté horečky na konci 19. století až dodnes všechna legendární ložiska Aljašky i z okolí kanadské řeky Klondike. Současná roční těžba čukotského zlata dosahuje sotva několik tisíc kg. Přitom podle geologů činí známé zásoby jen ve dvou nově prozkoumaných lokalitách přinejmenším 750 000 kg. Stejně bohatý je Čukotský autonomní okruh na uhlí (10 miliard tun) a v šelfových oblastech Čukotského a Východosibiřského moře čekají pohádkové zásoby ropy i zemního plynu. Jenomže zahájení těžby se neobejde bez investic. Moskvu to zatím nezajímá, podle některých tržních ekonomů dokonce Rusko svůj sever vůbec nepotřebuje.
Na schválení výstavby Beringovské magistrály závisí také vznik univerzity v čukotském hlavním městě Anadyru. Nepůjde o stavbu na zelené louce. Už pět let má Anadyr detašovaná pracoviště dvou vysokých škol ekonomického zaměření ze Sant Petěrburgu.
Zájmy Spojených států a Kanady o železnici z Britské Kolumbie přes Aljašku do Asie jsou rovněž čistě pragmatické. Uskutečněním projektu by byl devětačtyřicátý stát USA konečně připojen k federální železniční síti, a tím umožněna přeprava surovin i výrobků po kolejích mezi USA a celým eurasijským kontinentem. Američtí prognostici uvádějí, že z Aljašky se bude pod Beringovým průlivem transportovat především obilí (ročně až 30 miliónů tun), ropné výrobky (20 miliónů tun), uhlí, stroje, potraviny, vyhořelé jaderné palivo, v opačném směru zase surová ropa (až 100 miliónů tun ročně) a dřevo.
Proslýchá se rovněž, že Američané chtějí do největší dopravní stavby první poloviny 21. století investovat i kvůli vzpomínkám na budoucnost. Co když bude jednou Sibiř na prodej? Aljaška byla přece kdysi také ruská - a jelikož vzdálené nehostinné a neplodné kraje nic nevynášely, prodala je petrohradská vláda 30. března 1867 za 7 miliónů 200 tisíc dolarů. Kdyby se severovýchodní Sibiř, která je svým majitelům na obtíž podobně jako před 135 lety Aljaška, začala rozprodávat, bude stát hektar země určitě víc než pouhé čtyři centy. Na rozdíl od Ruské Ameriky se totiž o Čukotce ví, že ji čekají těžké horečky z bohatství zlata i ropy.
Autor je profesorem
na FJFI ČVUT v Praze

Související