Přepravní a tudíž i právní zajištění obchodních operací s hmotným zbožím vyplývá především z podmínek kupní smlouvy na dané hmotné zboží, které má být posléze přepravováno. Přepravně-právní zajištění zahrnuje nejen obstarání či provedení služeb obsahujících vlastní přemístění nákladů v prostoru a čase, tj. dopravu - resp. dopravní služby, ale i další služby s tímto procesem spojené (nakládku, vykládku, balení, skladování, eventuální celní odbavení, pojištění atd.), tedy přepravu (resp. přepravní služby). Do rámce přepravně-právního zajištění se tedy zahrnuje i eventuální tzv. spediční (v tomto kontextu se tento pojem používá častěji než "zasílatelské") zajištění přepravy.

Zajištění (obstarání) a provedení (realizace) přepravy zahrnuje celou řadu dílčích činností a služeb. Mezi nejvýznamnější patří volba dopravní cesty a dopravního prostředku. Ty jsou ovlivňovány především povahou zboží, způsobem jeho balení, vzdáleností místa odeslání a určení, dobou přepravy, přepravci požadovanou dodací doložkou, požadavky na dopravní a přepravní služby, výší přepravného, riziky konkrétní přepravy, přepravními podmínkami jednotlivých dopravců, technicko-technologickými podmínkami každého dopravního oboru, ale i individuálních dopravců - např. technickým vybavením jejich dopravních prostředků, ale i překladišť a skladů apod. V širším kontextu se zde, u mezinárodních přeprav, promítají geopolitické podmínky daného teritoria, ale i např. ekonomicko-právní vztahy s konkrétním státem.

Nezastupitelná je v této oblasti např. existence mezivládních dohod o zabránění dvojího zdanění či např. konkrétní právní podmínky v oblasti fiskální - např. způsob odpočtu daně z přidané hodnoty apod. Úspěšné poskytování všech přepravních služeb odráží, resp. musí respektovat určité konkrétní ekonomicko-právní vztahy dané konkrétní legislativou. Základem konkrétních přepravně-právní vztahů pak je určitá forma jejich právního, resp. smluvního zajištění.

Co tedy ovlivňuje způsob tohoto zajištění?

- Zákonná úprava (někdy též tzv. legislativní rámec), především pak existence kogentních či dispozitivních ustanovení zákonných norem upravujících konkrétní vztah;

- vymezení subjektů (subjektivní vymezení) účastnících se konkrétního vztahu;

Pozn.: Tzv. subjektivní vymezení má v rámci právní úpravy přepravních vztahů velmi důležitý, nicméně mnohdy ne zcela doceňovaný význam.

- právní vůle zúčastněných stran (subjektů) a její projev - zpravidla způsob a forma smluvního zajištění konkrétního vztahu.

Jak již bylo zmíněno, celý výše uvedený komplex přepravních činností může přepravce zajišťovat buď přímo - prostřednictvím dopravce, nebo zvolením vhodného zasílatele, který tento "balík přepravních služeb" zajistí na jeho účet a svým jménem.

Zpravidla bývá za nejvýznamnější část při zajišťování a realizaci přepravních služeb považováno zvolení příslušného způsobu přepravy, který může být ujednán již v kupní smlouvě. Jedná se tedy nejen o zvolení konkrétního dopravní oboru, ale v dnešní době, zejména pak u přepravy kusových zásilek, o rozhodnutí o eventuálním použití multimodální či kombinované (zejména pak kontejnerové) přepravy. Pokud v kupní smlouvě takové ujednání není, je přepravce povinen dát přepravu zajistit způsobem a dopravním prostředkem u daného zboží obvyklým (s přihlédnutím k předpisům a zvyklostem v zemi vývozu, tranzitu a dovozu).

Nepodceňujme však v žádném případě, že nejen ekonomické a marketingové rozbory jsou nedílnou součástí přípravy konkrétních přepravních operací. K významově zcela rovnocenným a často i mnohem významnějším problémovým okruhům patří rovněž jejich smluvní zajištění příslušnými smlouvami (zde je i v ČR nevýhodou absence institutu dopravního, resp. přepravního práva).

U smluvního sjednávání přepravních operací je třeba velmi přísně odlišovat dvě rozdílné činnosti - obstarání a provedení přepravy.

Zásadní význam pro posouzení, o jaký druh smlouvy se jedná, má, zda se jedna ze smluvních stran zaváže k "obstarání (zajištění či zprostředkování) přepravy" - pak jde o smlouvu zasílatelskou (i když, jak bude níže podotknuto, i v tomto vztahu může být zahrnut závazek provedení vlastní přepravy, když přepravu realizuje sám zasílatel). V případě, že se jedná o závazek "provedení (uskutečnění či realizaci) přepravy", jde o smlouvu o přepravě věci, smlouvu přepravní.

Připomeňme tedy jen základní fakta o zasílatelské smlouvě:

Zasílatelská smlouva

Obecně platí: předá-li příkazce (objednavatel budoucí přepravy či odesílatel) přepravu k jejímu obstarání (zajištění) zasílateli, nejde mezi nimi o přepravní smlouvu, ale zjevně o smlouvu zasílatelskou. Případná odpovědnost zasílatele pak, až na níže uvedené výjimky, vychází z jeho pozice jako zprostředkovatele (zde komisionáře) přepravy, a proto pro ni nelze použít ustanovení vyplývající z přepravní smlouvy.

Prostřednictvím zasílatelské smlouvy se zasílatel zavazuje příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí a příkazce se mu za to zavazuje zaplatit odměnu. Svojí podstatou se jedná o komisionářskou smlouvu mající charakter zprostředkovatelské smlouvy.

V ČR uvádí Obchodní zákoník základní charakteristiky zasílatelské smlouvy (ty platí i pro oblast mezinárodního zasílatelství), protože do našeho národního práva není přejata žádná mezinárodně platná úprava této problematiky (srovn. úpravu přepravních smluv v jednotlivých oborech mezinárodní přepravy). V Obchodním zákoníku jsou uvedeny její závazné náležitosti, je zde řešena problematika právních vztahů zasílatele a příkazce, základní finanční vztahy mezi těmito subjekty, dále je zde např. řešeno výše uvedené "právo vlastního vstupu" zasílatele do realizace přepravy nebo základní informační povinnosti zasílatele vzhledem k příkazci, či problematika nakládání se zásilkou v případě ohrožení oprávněných nároků zasílatele apod. O problematice některých konkrétních aspektů zasílatelské smlouvy se projednává níže.

Zasílatelská smlouva nemusí mít písemnou formu, příkazce ale může např. zasílateli vydat i písemný, tzv. zasílatelský příkaz (srov. část dokumenty a formuláře FIATA), na jehož základě je zasílatel pověřen obstaráním přepravy. Zasílatel však naopak může požadovat písemný zasílatelský příkaz, s jehož existencí může spojovat vznik zasílatelské smlouvy.

Pozn.: Značné problémy v praxi často způsobuje forma vzniku zasílatelské smlouvy. Ta může vzniknout akceptací zasílatelského příkazu, resp. objednávky k zajištění přepravy ze strany zasílatele. To může být kromě klasického potvrzení příkazcova příkazu zasílatelem a jeho zaslání zpět provedeno např. i konkludentně, či pasivním "jednáním" zasílatele. Proto je v zájmu právní jistoty výhodné aktivní jednání zasílatele nejčastěji spočívající v písemném potvrzení přijetí zasílatelského příkazu či objednávky zajištění přepravy apod.

Zasílatel je povinen vynaložit veškerou odbornou péči a sjednat způsob a podmínky přepravy co nejlépe odpovídající požadavkům příkazce, resp. charakteru zásilky. Co se týče pojištění zásilky během přepravy, není zasílatel povinen tuto pojistit, pokud mu tuto povinnost přímo neukládá zasílatelská smlouva - srovn. zasílatel vystupující jako MTO.

Zasílatel může podle zasílatelské smlouvy také provádět tzv. zasílatelskou dobírku, tj. přebírat od příjemce smluvené finanční částky (inkaso). Zasílatel je povinen podat příkazci zprávu o škodě hrozící zásilce, nebo která na ní vznikla, okamžitě jak se o této škodě dozví, jinak odpovídá příkazci za škodu, kterou touto povinností nesplnil.

Zasílatel má právo na vyplacení přiměřené zálohy spojené s plněním jeho závazků. Když zasílatel použije k obstarání přepravy dalšího zasílatele, odpovídá, jako by přepravu obstaral sám (další zasílatel má tzv. subsidiární odpovědnost).

Zasílatel má k zajištění svých nároků vůči příkazci zástavní právo k zásilce, jejíž přepravu obstarává. Toto právo však přichází v úvahu až po eventuálním uplatnění zástavního práva dopravce, které má před zasílatelovým právem přednost.

Z charakteristiky zasílatelské smlouvy vyplývá, že zasílatel odpovídá za obstarání přepravy a nikoliv za její vlastní provedení (srovn. níže), protože za toto provedení odpovídá dopravce. Odpovědnost zasílatele má objektivní charakter - případná exkulpace (zbavení se viny) musí být provedena samotným zasílatelem.

Je-li zasílatel shledán odpovědným za škodu vzniklou na přepravované zásilce, je co do rozsahu odpovědnosti obecně ze zákona povinen hradit nejen skutečnou škodu na zásilce, ale i případný ušlý zisk. Prokázat vznik škody včetně její konkrétní výše a příčinnou souvislost vzniku škody s porušením povinností zasílatele je povinen příkazce.

Pozn.: V řadě případů se zejména příkazci, resp. přepravci mylně snaží vymáhat škodu vzniklou během přepravy na jejich zásilkách na zasílateli, který jim obstarával (zprostředkovával) přepravu. Přitom jsou oni samotní odesílateli, tzn. subjekty přepravní smlouvy, a jako takoví jsou také uvedeni v přepravním dokladu (nákladním listě) - srovn. výše charakteristika zasílatele.

V případě, že zasílatel uzavírá přepravní smlouvu vlastním jménem, pak v ní vystupuje jako odesílatel a jako takový je také uveden v nákladním listu.

Zasílatel je v tomto případě i plátcem přepravného, což vyplývá z charakteristiky zasílatelské smlouvy, kdy zasílatel obstarává přepravu na účet příkazce a příkazce hradí přepravné prostřednictvím zasílatele. Pro tento případ však platí, že zasílatel je jako plátce přepravného povinen veškeré vynaložené přepravné řádně prokázat a uskutečněné platby také doložit. Pouhé přeúčtování přepravného bez dalšího rozvedení konkrétních dílčích dopravních a přepravních nákladů (hrazených zasílatelem) k tíži příkazce včetně zakalkulování zasílatelské odměny lze považovat za nedostatečné. Takovýto způsob úhrady přepravného je pro zasílatele riskantní, protože může navodit situaci, kdy platby přepravného probíhají pomocí paušální (přejímací) sazby - viz níže.

V každém případě však má zasílatel nárok pouze na úhradu tzv. účelně vynaložených nákladů, které mu je příkazce povinen zaplatit. Jedná se především o nutně a užitečně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s plněním činností vyplývajících ze zajišťování přepravních služeb v zájmu zboží, resp. příkazce.

Neuzavírá-li zasílatel přepravní smlouvu vlastním jménem, ale jménem odesílatele (přepravce) a ten je pak jako takový uveden v nákladním listu, pak zasílatel vystupuje jako mandatář ve smyslu ustanovení mandátní smlouvy. V takovém případě se však nejedná o vztah zasílatel - příkazce upravený ustanoveními zasílatelské smlouvy v Obchodního zákoníku, protože ta vychází z podstaty komisionářské smlouvy.

V praxi "zasílatelé" jako mandatáři vystupují dost často, což bývá zdrojem značných problémů, zejména při řešení odpovědnostních vztahů.

Pozn.: V některých státech je však činnost zasílatele i jako mandatáře přípustná. Proto se zde jako značná nevýhoda jeví neexistence jednotné mezinárodní právní úpravy této problematiky.

Neodporuje-li to obsahu zasílatelské smlouvy, nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku přepravy, může přepravu zasílatel realizovat sám. V tomto případě jde o "právo vlastního vstupu zasílatele", kdy však zasílatel odpovídá ve smyslu ustanovení přepravní smlouvy, tj. jako dopravce.

V případě, že zasílatel fyzicky přejímá zásilku, jejíž přepravu zajišťuje, nejčastěji do svého skladu, ale přitom ji sám fyzicky nepřepravuje, odpovídá za ni jako skladovatel (podle ustanovení smlouvy o skladování uvedené v Obchodním zákoníku).

Jak je zmíněno v části o zasílatelství, může zasílatel někdy vystupovat i jako tzv. smluvní dopravce. Tehdy na smluvním základě přebírá odpovědnost za skutečného dopravce za provedení přepravy, i když se na realizaci takové přepravy sám fyzicky nepodílí.

V přepravách prováděných prostřednictvím jednoho oboru dopravy je tato situace spíše výjimečná a využívá se zejména tehdy, když zasílatel používá "práva vlastního vstupu", především ze zvlášť zřetelehodných komerčních důvodů.

Poměrně častějším převzetím smluvní odpovědnosti zasílatele za vlastní provádění přepravy skutečnými dopravci jsou případy multimodálních přeprav (viz pozn.).

Pozn.: Multimodální přepravou se běžně rozumí přeprava na jeden přepravní doklad, resp. jednu přepravní smlouvu, na níž se podílejí alespoň dva dopravní obory. V tomto kontextu za ni však lze považovat i přepravu uskutečněnou jen jedním dopravní oborem (event. dopravním prostředkem), ta však musí být provedena na jeden multimodální přepravní doklad, resp. FIATA FBL, na jehož základě zasílatel MTO přebírá odpovědnost za provedení celé přepravy (podrobněji rozvedeno v materiálech SSL, resp. FIATA).

Tehdy zasílatel vystupuje jako Multimodal Transport Operator (MTO) a jako takový zpravidla tyto přepravy provádí na základě multimodálních konosamentů, resp. náložných listů - FIATA FBL (viz část o zasílatelských dokladech FIATA). V těchto případech je zasílatel - MTO provozovatelem multimodální přepravy ve smyslu Pravidel UNCTAD/ICC (srov. zasílatelské doklady FIATA).

V kontextu stanovení rozsahu povinností českých zasílatelů je třeba upozornit na tzv. zasílatelské podmínky, které byly v ČR přijaty Svazem spedice a logistiky (dříve Svaz spedice a skladování). Tyto zasílatelské podmínky jsou však závazné pouze pro jeho členy, tím i pro jejich příkazce, pokud se na tom tito dohodnou. Svaz spedice a logistiky je živnostenským společenstvem zastupujícím zájmy zasílatelů ČR v Mezinárodní asociaci zasílatelských svazů - FIATA.

Paušální (přejímací) sazby

Lze oprávněně předpokládat, že problematika paušálních (přejímacích) sazeb bude mít po vstupu ČR do EU zásadní význam.

V souvislosti s problematikou odpovědnosti zasílatele je tedy nutno se ještě zmínit o nedobrovolném převzetí odpovědnosti zasílatele jako dopravce. Jedná se o případy, kdy zasílatel uplatňuje tzv. paušální, resp. přejímací sazby. Těmi se v praxi rozumí sjednané paušální finanční částky za zajištění (obstarání) přepravy, které však v sobě již zahrnují i veškeré přepravní náklady za provedení přepravy a zároveň také obsahují zasílatelskou odměnu.

V případě užití "přejímací sazby" se jedná o speciálně smluvně sjednanou cenu, ve které zasílatel příkazci blíže nespecifikuje způsob výpočtu ani výši jednotlivých kalkulačních položek celkového přepravného, resp. neuvádí skladbu celkové výše této "přejímací sazby". Na jedné straně tedy zasílatel sice riskuje eventuální finanční ztrátu, v případě, že by celkové přepravné bylo nakonec vyšší než původně předpokládal, ale na druhé straně příkazci není známa výše ani konkrétních přepravních nákladů ani jeho zprostředkovatelské, resp. zasílatelské odměny.

Pozn.: "Přejímací sazby" jsou v některých státech proto považovány za poněkud spekulativní (viz pozn. níže). Běžně používány jsou ve sběrné službě a u většiny zasílatelsky zajišťovaných přeprav MKD.

Aplikace "přejímacích sazeb" může být, v případě eventuálního soudního projednávání odpovědnostního sporu mezi zasílatelem (dopravcem) a příkazcem (přepravcem), rozšířením smluvní odpovědnosti zasílatele i na vlastní provedení takto sjednaných přeprav - jde o určitou formu nedobrovolného převzetí této odpovědnosti zasílatelem. Vzhledem k tvorbě "přejímacích sazeb" je jejich používání spojováno se vztahy vyplývajícími z přepravní smlouvy a ne ze smlouvy zasílatelské, čímž bývá zasílatel považován za dopravce, a to včetně posuzování rozsahu jeho odpovědnosti.

V řadě států EU je, a to i bez dalšího projednávání, použití "přejímací sazby" zasílatelem potvrzením převzetí jeho odpovědnosti jako tzv. smluvního dopravce, a to mnohdy i bez ohledu na jakékoliv další eventuální smluvní úpravy učiněné v zasílatelské smlouvě. Tato posouzení vyplývají buď ze soudní praxe, resp. ze zákona, nebo z tamních všeobecných zasílatelských podmínek.

Obzvlášť pak provede-li celkovou úhradu za provedenou přepravu příkazce prostřednictvím zasílatele bez jeho dalšího rozvedení jednotlivých částí této finanční částky s tím, že zasílatel sám provede úhradu dopravcům a dalším realizátorům přepravních služeb (např. za skladování, rostlinolékařské služby, celní služby atd.), bývá to prakticky vždy posuzováno jako použití "přejímací sazby". Tím zpravidla rovněž dochází k potvrzení odpovědnosti zasílatele jako tzv. smluvního dopravce, protože ve svých důsledcích užitím "přejímací sazby" zasílatelská smlouva naplňuje znaky přepravní smlouvy. V některých případech může být i výslovné a smluvně podchycené ustanovení o obstarání přepravních služeb (uvedené v zasílatelské smlouvě) ze strany zasílatele zpochybněno, resp. shledáno pro posouzení jeho odpovědnosti pouze jako zasílatele za nedostatečné.

Pozn.: Dalším důležitým faktem pro posouzení "přejímací sazby" je, že jejím sjednáním není splněn požadavek vyplývající ze zákonem uvedené charakteristiky zasílatelské smlouvy na tzv. smluvní, nebo tzv. obvyklou výši zasílatelské odměny, protože v tomto případě je její skutečná výše neznámá.

I když lze předpokládat, že u eventuálního soudního projednávání výše uvedených odpovědnostních důsledků "přejímacích sazeb" bude individuálně posuzován každý konkrétní obchodní případ, lze jistě všeobecně namítat běžnou praxi obchodního podnikání, kdy výše obchodní provize není zákazníkovi rovněž známa.

Jako obranu proti nedobrovolnému převzetí odpovědnosti zasílatele jako tzv. smluvního dopravce prostřednictvím paušálních "přejímacích sazeb" lze doporučit jediné spolehlivé a jednoznačné řešení - jejich nepoužívání.


Katedra logistiky VŠE Praha

(Dokončení příště)

Související